"Náš" první sirotek / "Our" first orphan

Jižní Afrika je desetkrát větší než Česká republika. Dostat se z místa na místo tedy může znamenat mnoho hodin cesty, v našem případě z místa, kde žijí Neelsovi rodiče na místo určení, stanice pro kočkodany, nějakých deset hodin. Proto jsme si cestu rozložili do dvou dnů. Druhá část se ale trochu protáhla, protože jsme se nabídli nabrat cestou nový přírůstek do záchranného centra, dalšího osiřelé kočkodaní mládě. Mysleli jsme si, že víme, co nás čeká. Vyděšené mrně, traumatizované ztrátou mámy, které nás počůrá a hůř od hlavy k patě. To, co následovalo, bylo ale od našeho očekávání na hony vzdálené. Nejen že mládě nebylo vůbec vyděšené, ale naopak vypadalo poměrně smířené se svým osudem. Ale hlavně, přestože jaksi přirozené by bylo, kdybych si já vzala na starost mrně a Neels pokračoval v řízení jako doposud, mládě rozhodlo jinak. Noodles, jak byla pojmenována, asi měsíc stará kočkodaní slečna, si prostě jako novou "náhradní mámu" vybrala mého přítele, a jakákoli snaha ji to rozmluvit vyvolala hysterické záchvaty křiku. Mně tedy nezbylo nic jiného, než absolvovat svou první jízdu po levé straně silnice za volantem starého Golfu, a že to byl kus cesty. Ale zvládli jsme to, i když do našeho nového domova jsme dorazili až za tmy a první noc strávili s mládětem v posteli...Neels si to opravdu užil – v noci vstával, aby ji nakrmil, ráno ho celého počůrala a pokakala, no plíny tak malému zvířeti prostě dát nemůžete...a statečně se nám snažila žužlat uši, což ji zjevně velmi uklidňovalo. Od druhého dne ji ale Karin začala seznamovat s ostatními sirotky kočkodanů. Během roku a půl už se jich tu sešlo deset, k tomu dva dospělí samci s chybějícími končetinami jako následek chycení do pytláckých ok a jeden mladý pavián, který se pravděpodobně přiotrávil, ale k tomu se ještě dostanu. Introdukce proběhla úspěšně, a neznám nikoho, koho by nevzalo za srdce vidět tahle jeden rok stará mláďata, která si prošla stejnou zkušeností, jak se jí ujala, nebo alfa samec, který má místo rukou pahýly, jak se ji snaží uklidnit...a tím jí umožnili návrat k jejímu vlastnímu druhu, což je pro sociální zvířata, jako jsou primáti, jedna z nejdůležitějších věcí vůbec.

To some, South Africa might not seem like a big country but believe me when I tell you it is quite large. It took us almost ten hours to get from Brandfort, where Neels’s parents live, to Karin‘s vervet rehabilitation centre, which was one of the reasons we split the journey into two parts. But the second part became a little bit longer than planned, because we offered to pick up a little baby vervet monkey destined for Karin’s centre, causing us to make a five hour detour. We thought we had a pretty good idea of what to expect: a scared baby, traumatized by the loss of its mother, which was going to pee and poo all over us. But what happened next didn‘t go quite according to our expectations, turning things a little upside down. You see, our original plan was for me to take care of the little baby vervet monkey while Neels will drive the rest of the way. Noodles, the tiny one month old female monkey, decided to pick Neels as her new “surrogate mum“, and any attempt to get her to change her mind ended up with her throwing heart breaking tantrums. So there we were, me driving for the first time on the left hand side of the road in this little old Golf and Neels with the baby sleeping on his lap. We made it never the less, although we arrived at our new home only after dark, and spent our first night with the baby in our bed. Neels did really enjoy it to the full, getting up in the middle of the night to feed her, and finding himself peed and pooped on all over in the morning. From the second day Karin started with introducing the baby to the rest of the monkeys. They consisted of ten vervet babies which arrived as orphans, two adult males with missing limbs as result of being caught in illegal snares, and one young baboon, who most probably got poisoned. I will get back all their individual stories a little bit later. The introduction went quite successful and I cannot imagine a person who wouldn’t be moved by the sight of juvenile orphans, who went through the same experience a year earlier, comforting Noodles, or Gandhi, the alpha male with missing arms, trying to hug her when she was crying.. This enabled her to be surrounded by her own kind, which is one of the most important things for monkeys, being the social animals they are.

Konečně vyrážíme za dobrodružstvím! / Finally! We are up and going..

Na cestě do záchranné stanice pro kočkodany, kde se chystáme strávit následující čtyři měsíce, jsme si udělali přestávku na jednu noc – Mountain Zebra National Park. Je trochu mimo hlavní turistické trasy, ale byl mi doporučen – a nezklamal. Měli jsme na projížďku jen dvě hodiny, takže jsme neviděli až tak velké spektrum druhů, ale samotný park má tak nádherné scenérie, že to rozhodně stálo za to. Kromě zebry horské, kvůli kterým byl park zřízen a jež je nejohroženějším druhem zebry, čili zásadní zvíře k vidění, jsme potkali nespočetně antilop skákavých, pakoňů a buvolců, několik pštrosů, ale hlavně oba druhy primátů, vyskytující se v oblasti, a to paviány čakma a kočkodany bělozelené. Obzvlášť poslední jmenovaný druh mě potěšil, protože je to druh, o který se právě budeme starat, a bylo to poprvé, kdy jsem je viděla ve volné přírodě. Přestože pozorovat interakce v tlupě opic je mnohem zábavnější než pozorovat pasoucí se antilopy, z nějakého záhadného důvodu se ani paviáni, ani kočkodani, nedostali do povědomí turistů, kteří často přijíždí do Jižní Afriky právě za pozorováním zvířat. Podle mě je to obrovská škoda, protože pokud by se o opice turisti začali víc zajímat, místní obyvatelé by možná projevili větší snahu o soužití s nimi místo jejich střílení.. Na druhou stranu turisté by se museli naučit jednu zásadní věc, která jim bohužel, zdá se uniká, a to že opice jsou zatraceně mazané. A že pokud je jednou nakrmí, budou se snažit dostat se k takovému snadnému zdroji potravy i příště. A že když zjistí, jak snadné je vyděsit turistu vyceněnými zuby, problémové zvíře je na světě. Přestože je tak snadné udržet si je od těla a pozorovat je klidně i z velké blízkosti, jak mi krásně umožnil projekt Baboon Matters u Kapského města. Stačí jen nemíchat se do jejich záležitostí a oni se pak nemíchají do našich...

...and on our way to the rehabilitation centre for Vervet monkeys, where we‘re planning to volunteer for the next four months. We made one night stop – Mountain Zebra National Park. Although it is bit out of most visited tourist places, a friend of mine recommended it to me and it didn’t disappoint me at all. We had just two hours for the drive, so we didn’t see that many species, but the park itself is full of beautiful sceneries, so it was worth it. Besides the main species for which the park was established, the most endangered zebra species namely the Mountain Zebra, we have seen loads of springbok, wildebeest, blesbok, and a few ostriches. But most of all we were happy to watch both primate species living in the area, namely chacma baboons and vervet monkeys. I was particularly glad to see vervet monkeys, as it was the first time I have ever seen them in the wild and they were also the ones we were going to take care of. Watching a troop of monkeys is so much more fun than watching grazing antelope. But although most tourists come to South Africa to watch wild animals, monkeys often go unnoticed. This is a great pity, because if tourists would start demanding to see more primates, the local people may change their view and try harder to coexist with these wonderful creatures, instead of labeling them as vermin and killing them. The truth is that tourists, on the other hand, would have to learn one simple but crucial thing, which is that monkeys are very intelligent. When people feed them, the monkeys see it as an easy source of food and will become accustomed to this kind of treatment. They will even go as far as to scare tourists by showing their teeth, thereby becoming problem animals. It is actually very easy to avoid these problems and still be able to observe them from a close distance as I learned from Baboon Matters project near Cape Town last year. The most basic rule is not to intrude into their life, resulting in them not intruding into ours...

Ještě vám chybí originální vánoční dárek? 450 Kč není moc, ale změní hodně!

Pokud je někdo z vašich blízkých milovníkem zvířat a ještě pro něho nemáte vánoční dárek, nebo byste sami rádi udělali dobrý skutek a nemůžete si vybrat z mnoha různých charitativních projektů, zkuste tento. Za pohých 450 korun můžete adoptovat jedno z osiřelých mláďat kočkodanů (jejich seznam zašlu zájemcům emailem), o která se nyní starám jako dobrovolník v záchranné stanice v Jihoafrické republice. Obdržíte adopční certifikát na požadované jméno a informace o "vašem" mláděti. V případě zájmu pište na email petra.bemova@gmail.com!

Snovači, chřipka a tropické horko../ Weavers, flu and tropical hot

První týden na jihu se nese ve znamení vaší přicházející zimy - těsně před odletem se mi podařilo chytit chřipku, takže se tu z ní od úterý dostávám, v tropickém horku je to zážitek. Ale už jen den dva a budu jako rybička...Mezitím se seznamuji s rodinou Neelse, který si mě vyzvednul na letišti v Johannesburghu. A prvních pár obrázků je z jejich zahrady, kde si právě staví hnízda několik druhů snovačů přebarvených do pestrého svatebního šatu...

The first week back in the south I am curing the flu I got just before I left, the last present form the coming winter...Meanwhile, I am watching few weaver, weaving their nests, showing off in their colorful wedding plumage, in Neels' parents garden in Brandfort, Free State, the arid province in the middle of South Africa..