Jižní Afrika je desetkrát větší než Česká republika. Dostat se z místa na místo tedy může znamenat mnoho hodin cesty, v našem případě z místa, kde žijí Neelsovi rodiče na místo určení, stanice pro kočkodany, nějakých deset hodin. Proto jsme si cestu rozložili do dvou dnů. Druhá část se ale trochu protáhla, protože jsme se nabídli nabrat cestou nový přírůstek do záchranného centra, dalšího osiřelé kočkodaní mládě. Mysleli jsme si, že víme, co nás čeká. Vyděšené mrně, traumatizované ztrátou mámy, které nás počůrá a hůř od hlavy k patě. To, co následovalo, bylo ale od našeho očekávání na hony vzdálené. Nejen že mládě nebylo vůbec vyděšené, ale naopak vypadalo poměrně smířené se svým osudem. Ale hlavně, přestože jaksi přirozené by bylo, kdybych
.jpg)
si já vzala na starost mrně a Neels pokračoval v řízení jako doposud, mládě rozhodlo jinak. Noodles, jak byla pojmenována, asi měsíc stará kočkodaní slečna, si prostě jako novou "náhradní mámu" vybrala mého přítele, a jakákoli snaha ji to rozmluvit vyvolala hysterické záchvaty křiku. Mně tedy nezbylo nic jiného, než absolvovat svou první jízdu po levé straně silnice za volantem starého Golfu, a že to byl kus cesty. Ale zvládli jsme to, i když do našeho nového domova jsme dorazili až za tmy a první noc strávili s mládětem v posteli...Neels si to opravdu užil – v noci vstával, aby ji nakrmil, ráno ho celého počůrala a pokakala, no plíny tak malému zvířeti prostě dát nemůžete...a statečně se nám snažila žužlat uši, což ji zjevně velmi uklidňovalo. Od druhého dne ji ale Karin začala seznamovat s ostatními sirotky kočkod
anů. Během roku a půl už se jich tu sešlo deset, k tomu dva dospělí samci s chybějícími končetinami jako následek chycení do pytláckých ok a jeden mladý pavián, který se pravděpodobně přiotrávil, ale k tomu se ještě dostanu. Introdukce proběhla úspěšně, a neznám nikoho, koho by nevzalo za srdce vidět tahle jeden rok stará mláďata, která si prošla stejnou zkušeností, jak se jí ujala, nebo alfa samec, který má místo rukou pahýly, jak se ji snaží uklidnit...a tím jí umožnili návrat k jejímu vlastnímu druhu, což je pro sociální zvířata, jako jsou primáti, jedna z nejdůležitějších věcí vůbec. To some, South Africa might not seem like a big country but believe me when I tell you it is quite large. It took us almost ten hours to get from Brandfort, where Neels’s parents live, to Karin‘s vervet rehabilitation centre, which was one of the reasons we split the journey into two parts. But the second part became a little bit longer than planned, because we offered to pick up a little baby vervet monkey destined for Karin’s centre, causing us to make a five hour detour. We thought we had a pretty good idea of what to expect: a scared baby, traumatized by the loss of its mother, which was going to pee and poo all over us. But what happened next didn‘t go quite according to our expectations, turning things a little upside down. You see, our original plan was for me to take care of the little baby vervet monkey while Neels will drive the rest of the way. Noodles, the tiny one month old female monkey, decided to pick Neels as her new “surrogate mum“, and any attempt to get her to change her mind ended up with her throwing heart breaking tantrums. So there we were, me driving for the first time on the left hand side of the road in this little old Golf and Neels with the baby sleeping on his lap. We made it never the less, although we arrived at our new home only after dark, and spent our first night with the baby in our bed. Neels did really enjoy it to the full, getting up i
n the middle of the night to feed her, and finding himself peed and pooped on all over in the morning. From the second day Karin started with introducing the baby to the rest of the monkeys. They consisted of ten vervet babies which arrived as orphans, two adult males with missing limbs as result of being caught in illegal snares, and one young baboon, who most probably got poisoned. I will get back all their individual stories a little bit later. The introduction went quite successful and I cannot imagine a person who wouldn’t
be moved by the sight of juvenile orphans, who went through the same experience a year earlier, comforting Noodles, or Gandhi, the alpha male with missing arms, trying to hug her when she was crying.. This enabled her to be surrounded by her own kind, which is one of the most important things for monkeys, being the social animals they are.
.JPG)
