Konečně pár slov o šimpanzích

Skupina šimpanzů, o které se momentálně starám, se skládá z třinácti samic a šesti samců. Kromě dominantního samce jménem Hananya a jeho “zástupce” Tickka jsou všichni samci kastrovaní, samice jsou na antikoncepci. Jelikož všichni mají minulost nějakou poznamenanou vztahem s lidmi, od domácích mazlíčků, přes objekty pro fotografování s turisty na plážích Španělska a Mexika, až po laboratoře a cirkusy, jsou všichni silně humanizovaní. To by byl samozřejmě problém, pokud bychom je chtěli vracet zpátky do přírody, to ale není ten případ. A protože i přesto dokázali vytvořit poměrně přirozeně fungující skupiny, fakt, že většinou zůstávají hodně orientovaní na lidi, nakonec pomáhá s péčí o ně. Jak jsem z nich měla obrovský strach, než jsem sem přišla, tahle banda mě ho téměř zbavila (samozřejmě zůstává zdravý respekt, jelikož dospělý šimpanz je říká se asi šestkrát silnější než silný chlap...ale nakonec zdravý respekt je potřeba mít ze všech divokých zvířat, a někdy i z těch domácích, o lidech nemluvě:-).

Takže jak vypadá takový den se šimpanzi v Monkey Worldu? Začínáme mezi osmou a půl devátou, a než šimpanze pustíme do venkovního výběhu (na noc jsou vždycky vevnitř, pokud se vyloženě oni sami nerozhodnou jinak, to s nima pak samozřejmě nehneme:-), rozházíme tam rozinky nebo nějaké podobné drobné dobroty, aby měli chvíli nějakou zábavu při hledání v trávě, a začínáme ranní rutinu. Tou je vypouštění šimpanzů jednoho po druhém přes malé oddělovací místnosti, kde nám na požádání většinou předvedou pár prvků natrénovaného chování, při čemž můžeme zblízka zkontrolovat, jestli jsou v pořádku, a potom dostanou napít trošku džusu z kalíšku, samice v něm mají rozpuštěnou antikoncepční pilulku, samci ho dostávájí jen aby na něj byli zvyklí a v případě potřeby se do něj mohly přidat léky. Někteří dostávájí i mléko, celé 3 deci, a když špatně nakláním kelímek a teče to moc pomalu, dají mi to jasně najevo - špičkou prstu si ho nakloní, tak to se pak zastydím:-)))

Zatímco jsou venku, musíme vevnitř uklidit, to je pěkná rozcvička při které se vždycky řádně zapotíme, jejich vnitřní ubikace mají vysoké konstrukce na šplhání, a jelikož samozřejmě tráví nejvíc času co nejvýš, tak taky šplháme, musíme se jistit horolezeckým sedákem, no pokud nás pozorují návštěvníci, myslím, že se docela dobře baví (pokud někdy máte pokušení pokřikovat na ošetřovatele uklízející výběhy Jaké to zajímavé zvíře!, nedělejte to, opravdu byste nebyli originální a je těžké předstírat že se bavíme opakovaným vtipem:-) Ale na druhou stranu ušetřím za posilovnu, už jsem pár kilo shodila a ještě mě za to platí...jo, to se někdo má:-) No ale zpátky k šimpanzům, za to, jak dlouho jste na tohle museli čekat vás teď zahltím...Dovézt si krmení, které krájíme s předstihem na další den, nakrájet tři bedny, jelikož dostávají tři hlavní chody za den, a svačinka se krájí na malé kostičky, aby se zase trošku zaměstnali hledáním. Většinu živin, vitamínů a minerálů a veškeré bílkoviny dostávají ve fromě granulí, jejichž složení si tady sami vynalezli. Aby to ale nebyla taková nuda, dostávají ale i spoustu zeleniny a něco málo ovoce a jednou týdně vařené vejce.

No a poté, co jsme to všechno nakrájely (ypsilon je tam schválně - pánové prominou, ale chlapy máme na naší sekci jen dva, a většinou jsou stejně na úseku s malpami; obecně v celém parku je ženská část těžce v přesile, což je jev v zoologických nevídaný, asi proto, že my nejsme zoo:-)) a připravily vitamínové chlebové kuličky na následující den, většinou se můžeme po zbytek odpoledne věnovat výrobě enrichmentu...ti z vás kdo četli zápisky z Jižní Afriky si možná pamatují, že jsem se o nějaký pokoušela i v Monkey Townu, když jsem malpám schovávala dobrůtky do plastových lahví..Tak tady enrichment, pro který není hezké české slovo (doslova znamená obohacení), připravujeme každý den, a to od plastových lahví, přes papírové krabice, ponožky a povlaky na polštáře vycpané dřevitou vatou až po gumové hračky, zamýšlené původně pro psy, jmenuje se to kong...většinu z toho navíc vymažeme medem, jogurtem, arašídovým máslem nebo marmeládou, a na to se pak pěkně lepí slunečnicová semínka...a do dřevité vaty se dá schovat spousta dobrot. Samozřejmě šimpanzům žádná z těchhle “hraček” nevydrží moc dlouho, jsou na to moc chytří a silní, ale stejně z nich vždycky mají radost jako malé děti;-) Navíc jim to samozřejmě hezky poschováváme po výběhu, a oni hledají...no vyhrajeme si, jen co je pravda. V poledne jedna absolvuje povídání pro návštěvníky, mě se to týká taky, i když mám vždycky pocit, že půlku lidí můj přízvuk a spousta přebreptů otravuje, a druhou půlku naopak náramně baví...tak přesto jich většina vydrží až do konce:-)

Odpoledne už je jen potřeba vyvézt odpad malým traktůrkem s malým přívěsem, a jelikož je to jediná věc, kterou tu momentálně řídím, kolo teda nepočítám, tak si to docela užívám:-), a pak už nás čeká závěrečná fáze. Dostat šimpanze na noc domů, všechny je dvakrát přepočítat, a pak znovu vyrazit do venkovního výběhu, tentokrát za úklidem. Většinou to obnáší spoustu hrabání, protože naše skupina má v oblibě vynosit spoustu dřevité vlny ven a pěkně ji rozházet po trávě...Ale nestěžuju si, zase dobré cvičení...O to větší radost je na konci dne pozorovat, jak si ty nezbedníci nakonec vyrábí ze zbylé dřevité vlny a různých dek a ručníků, které dostáváme v hojném množství od návštěvníků, spaní na noc...Jejich hnízda si ale ostatně můžete prohlédnout na některých fotkách, obzvlášť Kuki se v nich většinou rozvaluje jako turecká princezna:-) http://picasaweb.google.cz/petra.bemova/200903MonkeyWorldUK#5319438811890160034

Jediná věc, ke které jsem se nedostala, je trénink, ale to vydá na celou příští kapitolku, nejdřív vás tohle nechám strávit...a málem bych zapomněla, ještě šimpanzí jesle, tak aspoň se máte na co těšit;-)

Druhý měsíc.../ Second month...

...a pořád žádné povídání...hrůza. Ale obrázků jsem vám tam pár dala, aspoň s popisky. Přestěhovala jsem se do vesnice Wool, do práce jezdím patnáct minut na kole (z práce doma jsem za pět minut, protože je to celou dobu z kopce:-), a pořád ještě se zaučuju na šimpanzích, a ještě jeden měsíc budu, takže bude ještě dost času vám sem o nic napsat něco víc. Jinak se toho v mém životě teď mnoho zásadního neděje, ve volném čase se hrabu v záhoně, no asi stárnu, ale na organickou zeleninu z vlastní zahrádky se mooooc těším.

...and still nothing written, I know...But at least I put up some new pictures for you again, with lot of explanation.. I have been moved to the village Wool, fifteen minutes to work on bicycle, very healthy and green lifestyleů;-)...and on the top of that I am starting with organic gardening...I must be getting old, really...but enjoying this country life a lot:-) Regarding work I am still being trained on chimps, and one more to go, so there will still be plenty of time to write bit more about them. So far I can say: they are amazing!

První měsíc / First month

Na Picase najdete spoustu nových březnových fotek, ať už z mých dvou výletů do Southamptonu a Poolu, tak z Monkey Worldu a okolí. Zítra mě budou stěhovat do vesnice, a minulý týden už tomu byl měsíc, co jsem sem nastoupila, tak to bude chtít nějakou rekapitulaci. Tak já něco vytvořím:-)

You can find loads of new pictures on my Picasa Web Gallery, with the end of March and first month of my stay in Monkey World. I am being moved to the village tomorrow, so I have packed again today...Hopefully will write more as soon as I will be settled again:-)

Fotky a pozvánka na návštěvu

Ještě dvě poznámky - dala jsem vám sem první fotky, spíš jen pro představu, nic extra, a místo psaní dalšího příspěvku jsem se nějak neplánovaně rozepsala do popisků...tak mi dejte vědět, co je pro vás lepší, jestli text odděleně (když si najdu dost času, abych něco smyslupného zplodila, což bohužel většinou znamená, že textu je tu pomálu), nebo takhle v komentářích k fotkám (zařídím se podle toho v popiscích fotek z Afriky:-).

Druhá poznámka se týká faktu, jak jsem vás sem všechny srdečně zvala na návštěvu! Tak to pozvání samozřejmě pořád platí, moc ráda vás tu všechny (i když ne najednou:-) uvidím - budu vám ale muset dát vědět, až budu na návštěvy připravená, v momentální situaci to zatím není úplně proveditelné:-( Jsem ubytovaná na pozemku parku, což je super, protože je to v podstatě v lese a mám tak blízko do práce, ale jinak mě to staví do stejné situace jako v Africe - bez auta jsem tu vyřízená. Takže pokud tu budu opravdu zůstávat delší dobu, budu si ho muset pořídit, a jelikož tu není žádná volná postel ani nic jiného na spaní, k tomu ještě nějaké náhradní matrace nebo rozkládací gauč, abyste tu měli kde složit kosti:-) Tak vydržte. A tady pro vaši orientaci, kde že se to teď zase vyskytuju -ta červená tečka...

Moje cesta za opicemi: Monkey Town - Monkeyland - Monkey World

Když jsem si na podzim roku 2006, po roce a půl na místě vzdělávacího pracovníka v zoo ve Dvoře Králové, začala "plánovat" svou cestu za primáty, netušila jsem, kam až to dojde. Výsledek je mnohem vtipnější, než bych sama kdy vymyslela:-) Neboli, v překladu: z opičího města přes opičí zemi do opičího světa! Co si přát víc...:-) Posloupnost překvapivě odpovídá nejen co se názvů, ale i úrovně zařízení týče...Než rok 2006 skončil, podařilo se mi získat místo dobrovolníka ošetřovatele primátů v Jižní Africe. A tam to tedy na jaře 2007 všechno začíná...dál jste si to tu už ale mohli přečíst...já si to rekapituluju spíš sama pro sebe, protože ještě pořád nemůžu uvěřit, že na konci téhle cesty skutečně je placené místo ošetřovatelky šimpanzů a jiných primátů v jednom z nejlepších center na záchranu primátů na světě...

Ovšem má to jeden háček - jako ostatně všechno. Jedním z nejlepších tohle centrum není náhodou. Za první dva dny zaškolování jsem pochopila proč, a že půlroční zkušební doba a poměrně častá výměna zaškolujícího se personálu je daní za to, že zvířata, která se sem dostanou, mají tu nejlepší péči, jakou si vůbec můžou přát. A že si ji po letech špatného zacházení z rukou jiných lidí rozhodně zaslouží! Zubožená laboratorní zvířata i odrostlí a více nezvladatelní domácí mazlíčci a vysloužilí adepti zábavního průmyslu tu mají jistotu, že už je nic zlého nečeká. Zajišťuje jim to velká spousta lidí, kteří mají na starost nejen perfektní čistotu jejich obydlí, ale i denodenní zábavu a vyváženou stravu. Na každý váš krok tu existuje protokol, a pokud na tohle perfekcionalistické prostředí nemáte, žádný problém, na vaše místo se každý den třesou další desítky zájemců! Já jsem tím vším, ještě navíc ve srovnání s předchozími zkušenostmi, naprosto nadšená - jestli na to ale budu mít, to ukáže až čas. Zatím jsem z toho jen chytla chřipku:-) Všichni mě ujišťují, že je to normální, že začátky jsou tu vždycky těžké, tak mi držte palce;-)

Překvapivý zvrat...

Pro většinu z vás novinka, pro všechny asi každopádně překvapení (včetně mě:-))) – zítra předčasně opouštím Jižní Afriku, na otočku se vracím domů, abych si namísto plavek a kraťasů zabalila zimní oblečení, a hned příští týden vyrážím do Anglie, kde už mě čeká moje první placené místo ošetřovatelky primátů. Ne vše šlo nakonec podle plánu, a tak jsem nemohla nevzít místo v Monkeyworld Ape Rescue Centru...v podstatě je to podobná záchranná stanice jako ta, ve které jsem pracovala teď, ale její působiště zahrnuje celý svět a opice a lidoopi tu nachází doživotní útočiště. Opustit kočkodany, včetně Sama (o tom více příště) a paviána Kajiku nebylo snadné, ukázalo se ale, že partner Karin, který se vrátil z Kanady, není naší přítomnosti nakloněn a navíc zastane většinu práce, takže na nás už ji moc nezbyde. Byla to ale další velká zkušenost, a kočkodani mi rozhodně přirostli k srdci. Jediné, co mi ulehčilo odjezd, byla skutečnost, že v Dorsetu už mě čekají další svěřenci, kteří zaplní to prázdné místo, které po těch předchozích zbylo...Samozřejmě bych vás všechny moc ráda viděla, ale za čtyři dny toho asi moc nestihnu. Do Londýna už to ale není tak daleko a z Londýna do Dorsetu coby kamenem dohodil:-) Co se týče fotek za poslední měsíc, ty by se tu měly objevit během příštího týdne, kromě spousty opic taky spousta slonů, po cestě jsme se totiž ještě zastavili na třídenní safari v Addo Elephant Parku, takže se ještě máte na co těšit, i když jako obvykle trochu se zpožděním. Takže to horko, které jsem si tu užívala, zase vyměním za sníh...hurá:-(....

První měsíc / First month

Vánoce i Silvestr strávený na pláži, návštěva Monkeylandu a přivítání se starými známými, a spousta nových zkušeností s kočkodany - máme za sebou první tři týdny v záchranné stanici pro kočkodany, kterou tu před rokem a půl založila jihoafričanka Karin Saks. V provincii Western Cape, kam se před několika lety přestěhovala, není na rozdíl ostatních provincií, kde se kočkodani v Jižní Africe vyskytují, žádná záchranná stanice pro osiřelé a zraněné primáty. A protože Karin už měla předchozí zkušenost s rehabilitací a reintrodukcí paviánů, a osud tomu chtěl, že se k ní dostalo několik sirotků kočkodanů najednou, zažádala si o licenci a v současné době už se se svým partnerem Johnem stará o skupinu čtrnácti kočkodanů a jednoho paviána. Přestože Karin je původem umělkyně a John Kanaďan pracující se dřevem, její neuvěřitelný cit pro zvířata společně se znalostmi založenými na důkladném studiu literatury v kombinaci s jeho schopností postavit vlastníma rukama všechny klece, kterých je pro rozrůstající se tlupu potřeba hned několik, z nich dělají ideální pár pro provoz takovéto stanice. Umístění stanice, které vám dává pocit naprosté izolace od okolního světa díky pásu původního lesa, který ji obklopuje, je velice praktické: umožňuje opicím trávit část dne mimo klec, v korunách stromů, aniž by přišli do kontaktu s lidmi. Sečteno a podtrženo, je to skvělé místo pro lidi, kteří chtějí získat praktické zkušenosti v oblasti rehabilitace a reintrodukce. Pro nás je ctí pracovat pro ně, přestože na dobrovolné bázi, protože jako většina takovýchto míst nemají žádný příjem a jsou závislí na sponzorech. A i když objem práce se nedá srovnat s tím, co jsem absolvovala vloni v zoo Monkey Town, zkušenost je to srovnatelná, o to víc času totiž zbývá na pozorování zvířat. A atmosféra, ta je tu nesrovnatelně příjemnější, všem nám tu totiž jde o to samé – na prvním místě jsou tu opice...

Christmas and New Year’s Eve spent on the beach, a visit to Monkeyland and catching up with old friends, together with loads of new experience with vervet monkeys. That was the first three weeks at the rehabilitation centre for vervet monkeys, which was founded by Karin Saks, a South African, about one and a half years ago. When Karin moved to the Western Cape Province, there was no such centre to take care of orphaned and injured vervet monkeys. Karin had previous experience with animals, as she rehabilitated and reintroduced baboons back into the wild. So when a few orphaned vervet monkeys found their way to Karin’s doorstep, she decided to apply for a rehabilitation permit and now she and her partner John are taking care of fourteen vervets and one baboon. Although Karin has a degree in Art, and John is a carpenter from Canada, her incredible understanding of animals and their needs, together with her knowledge of primates based on in-depth study of literature, in combination with his ability to build and maintain all the cages makes them a perfect couple for such animal centre. The location of centre is very practical: surrounded by a belt of an indigenous forest, it allows the monkeys to spend some part of the day out of their cages, playing and foraging in the trees, without getting in contact with people outside the centre. The combination of all these factors makes the centre a perfect place for people willing to gain experience in wildlife rehabilitation. We consider ourselves very lucky to be able to help this amazing couple and volunteer for their non-profit organization, Darwin Primate Group, which is depending on donations from sponsors. Although the volume of work is not the same as at Monkey Town last year, which is a good thing:-), the experience is comparable, if not better, because it leaves much more time for actual watching of animals and their interactions. And the atmosphere is definitely incomparable – but in the good way. We all have on mind the same thing here – the monkeys’ welbeing is in the first place..